ЛитМир - Электронная Библиотека
ЛитМир: бестселлеры месяца
Европа в эпоху Средневековья. Десять столетий от падения Рима до религиозных войн. 500—1500 гг.
Геометрия моих чувств
Пофиг на все! Как сберечь нервы и покорить любую вершину
Отпущение без грехов
Монашка к завтраку
Волчья река
Твист на банке из-под шпрот. Сборник рассказов CWS
Гиппократ не рад. Путеводитель в мире медицинских исследований
Кривое зеркало жизни
A
A

Dar Veter zpozoroval, že za válcem se táhnou dva kabely; jeden byl izolovaný, druhý svítil leskem obnaženého kovu. Veda se dotkla jeho rukávu a ukázala dopředu na hrazení z magnéziových tyčí. Tam se vyhrabal ze země právě takový válec, jediným pohybem se převrátil nalevo, vklouzl do země jako do vody a zmizel.

Člověk se žlutou pletí jim dal znamení, aby si pospíšili.

„Poznala jsem ho,“ zašeptala Veda, když dohonili skupinu před sebou.“ Je to paleontolog Ljao Lan, který rozluštil záhadu osídlení asijské pevniny v prvohorách.“

„Není původem Číňan?“ zeptal se Dar Veter, když si připomněl učencovy tmavé, trochu šikmo položené, úzké oči. „Stydím se to přiznat, ale neznám jeho práce.“

„Vidím, že o paleontologii vůbec málo víte. Zřejmě jste obeznámen lépe s paleontologií cizích hvězdných světů.“

Dar Veter uviděl v duchu mihnout se nesčetné formy života: milióny podivných koster v horninách různých planet jako památka dávno minulých dob, ukrytá v půdních vrstvách každého obydleného světa. Památka, kterou vytvořila i sama zapsala příroda, dokud se neobjevila myslící bytost, která nejen že měla schopnosti si pamatovat, ale i rekonstruovat to, co bylo dávno zapomenuto.

Ocitli se na malé plošině, připevněné na konci strmého průsvitného půloblouku. Uprostřed plošiny byla velká matná obrazovka. Všech osm lidí usedlo v tichém očekávání na nízké lavice kolem obrazovky.

„Naši ‘krtci’ hned skončí práci,“ promluvil Ljao Lan. „Jak jste se už dovtípili, prošívají vrstvy hornin holým kabelem a tkají kovovou síť. Kostry vymřelých zvířat jsou uloženy v drolivém pískovci čtrnáct metrů pod povrchem. Doleji, v sedmnácti metrech, je celá plocha podložena kovovým pletivem, zapojeným na silné indikátory. Vytváří se odrazové pole, jež vrhá rentgenové paprsky na obrazovku, kde vznikají obrazy zkamenělých kostí.“

Dvě veliké kovové koule se otočily na mohutných podnožích. Rozsvítily se reflektory a řev sirény ohlásil nebezpečí. Stejnosměrný proud o miliónu voltů zavanul svěžím ozónem a způsobil, že všechny svorky, izolátory a závěsy vydávaly jasně modrou záři.

Ljao Lan nenuceně otáčel a tiskl knoflíky na řídící desce. Veliká obrazovka zářila stále silněji a v hloubce na jejím pozadí pomalu míjely jakési nezřetelné obrysy, roztroušené sem a tam v zorném poli. Pohybu ustal, nejasné kontury veliké skvrny zaplnily téměř celou obrazovku a zaostřily se.

Ještě několik manipulací na řídící desce, a před diváky se v mlhavé záři objevila kostra neznámého tvora. Široké tlapy s dlouhými drápy se křivily pod trupem, dlouhý ohon byl stočen do kolečka. Do očí bila neobvyklá síla a masívnost kostí s širokými skroucenými konci a s výrůstky pro upevnění mohutných svalů. Lebka se zavřenou tlamou cenila veliké přední zuby. Byla vidět shora a vypadala jako těžký kostěný balvan s nerovným rozrytým povrch. Ljao Lan změnil hloubku ohniska a zvětšil obraz tak, že celou obrazovku zabírala hlava pravěkého plaza, žijícího tu před dvěma sty milióny let na březích někdejší řeky.

Vrchní část lebky tvořily podivuhodně silné kosti o tloušťce dobrých dvaceti centimetrů. Nad očnicemi čněly kostěné výrůstky. Stejné výběžky přikrývaly shora spánkové prolákliny i vypoukliny lebečních oblouků. Na zátylku se zvedal veliký kužel o otvorem pro ohromné temenní oko. Ljao Lan hlasitě vydechl nadšením.

Dar Veter bez ustání hleděl na těžkou, neohrabanou kostru pravěkého tvora. Zvětšená síla svalů vyvolala u skeletu zbytnění kostí, vystavených velkému zatížení, ale zvyšující se váha kostry žádal opět nové zesílení svalstva. Taková přímá závislost v archaických organismech zavedla vývoj mnoha živočichů do slepé uličky, dokud nějaké důležité fyziologické zdokonalení nedovolilo odstranit staré protiklady a pozvednout se na vyšší stupeň evoluce. Zdálo se neuvěřitelné, že takoví tvorové se mohli vyskytnou mezi předky člověka, jehož nádherné tělo dovoluje tak jedinečnou pružnost a přesnost pohybů.

Dar Veter se díval na tlusté nadočnicové výrůstky, hovořící o tupé sveřeposti permského netvora, a vedle sebe viděl svižnou Vedu s jasnýma očima v inteligentní, živé tváři. Jaký obrovský rozdíl v organizaci živé hmoty! Bezděky stočil oči, aby rozpoznal Vediny rysy pod přilbou, a když je znovu zvedl k obrazovce, byl na ní už jiný obraz. Viděl širokou, jako talíř ploskou hyperbolickou hlavu pravěkého mloka. Obojživelník byl odsouzen ležet v teplé, kalné vodě perských močálů a čekat, až se na dosah přiblíží něco k snědku. Pak prudký výpad, široká tlama zaklapla a… znova nekonečné trpělivé, nesmyslné ležení. Dara cosi dráždilo, skličovaly ho důkazy o nesmírně dlouhém a krutém vývoji života. Narovnal se, a Ljao Lan, který uhodl jeho rozpoložení, navrhl, aby si šli do domku odpočinout. Nezkrotně zvídavá Věda se stěží odtrhla od pozorování, když viděla, že vědci zapínají elektronové automaty na fotografování a současný zvukový záznam, aby zbytečně neztráceli silný proud.

Veda brzy ulehla na pohovku v pokoji pro hosty ženského domu. Dar Veter se ještě nějakou dobu procházel před domem a v mysli přebíral své dojmy.

Severské ráno omylo rosou přes den zaprášenou trávu. Nevzrušitelný Ljao Lan se vrátil z noční směny a navrhl svým hostům, aby se svezli malým akumulátorovým automobilem „elfem“ na nejbližší leteckou základnu. Letiště odrazových reaktivních letadel bylo všeho všudy sto kilometrů odtud na jihozápad, v nížině při ústí řeky Trom — Jugan. Veda požádala, aby ji spojili s její expedicí, ale na vykopávkách nebyl dostatečně silný rádiový vysílač. Od dob, kdy naši předkové pochopili škodlivost rádiového záření a zavedli přísný režim, vysílání směrovým zářením vyžadovalo daleko složitější zařízení, zvláště pro dálkové hovory. Kromě toho se citelně snížil počet stanic. Ljao Lan se rozhodl spojit se s nejbližší pozorovací věží chovatelů dobytka. Věže se mezi sebou domlouvaly směrovým vysíláním a mohly svěřit všechno potřebné ústřední stanici ve své oblastí. Mladá praktikantka, chystající se řídit „elf“, aby ho mohla přivézt zpátky, radila jim, ať se cestou staví na věži a sami se domluví televizofonem. Dar Veter i Veda rádi souhlasili. Silný vítr vířil po straně řídký prach a pohazoval hustými ostříhanými vlasy řidičky. Stěží se směstnali na úzkém třímístném sedadle; objemné tělo bývalého vedoucího kosmických stanic tísnilo obě spolucestující. Na čisté modré obloze byla vidět štíhlá silueta pozorovací věže. Brzy „elf“ zastavil u jejího úpatí. Zeširoka rozkročené kovové nohy podpíraly přístřešek z plastické hmoty, pod nímž stál právě takový „elf“. Středem přístřešku procházely vodicí tyče výtahu. Nepatrná kabinka je po ředě všechny vytáhla kolem obytného poschodí až na vrchol, kde je vítal opálený, polosvlečený mladík. Z náhlých rozpaků sebevědomé řidičky Veda pochopila, že důvtipnost krátce ostříhané paleontoložky má hlubší kořeny…

Kruhovitý pokojík s křišťálovými stěnami se znatelně pohupoval a lehká věž monotónně zněla jako napjatá struna. Malba stropu i podlahy měla temný tón. Pod okny stály nízké stoly s dalekohledy, počítacími automaty a poznámkovými sešity. Z výšky devadesáti metrů se dala přehlédnou ohromná část stepi, až k hranicím viditelnosti ze sousedních věží. Zde se nepřetržitě pozorovala stáda a sestavovaly se podrobné soupis zásob krmiva. V zelených soustředných kruzích ležely na stepi dojící stanice, jimiž se dvakrát za čtyřiadvacet hodin proháněla stáda dojnic. Mléko, které jako u afrických antilop nekysalo, slévalo se a mrazilo hned na místě v podzemních lednicích a mohlo se skladovat velmi dlouho. Stáda se honila z místa na místo pomocí „elfů“, které měla každá věž k dispozici. Vědečtí pracovníci se mohli v době služeb učit, neboť většina z nich byli studenti s neukončeným vzděláním. Mladík zavedl Vedu i Dara točitým schodištěm do obytného poschodí, které viselo mezi zkříženými nosníky o několik metrů níže. Místnosti zde měly zvukotěsné stěny a cestovatelé se ocitli v úplném tichu. Jenom nepřetržité pohupování připomínalo, že se pokojík nachází ve výšce, která by se při sebemenší neopatrnosti mohla stát osudnou.

25
{"b":"99504","o":1}