ЛитМир - Электронная Библиотека
A
A

Ostatní členové výpravy se připojili k náčelníkovi.

„Žádné záření na planetě nemůže vážně ohrozit raketu s kosmickou záštitou. Copak tu nejsme proto, abychom objasnili, co se stalo? Co odpoví Země Velikému Okruhu? Zjistit skutečnost ani zdaleka nestačí, musíme ji vysvětlit. Odpusťte mi ty školácké úvahy!“ zahovořil Erg Noor a obvyklý kovový přízvuk v jeho slovech cinkl výsměchem. „Těžko se můžeme vyhnout tomu, co je naší nejvlastnější povinností…“

„Teplota horních vrstev atmosféry je normální!“ radostně hlásila Niza.

Erg Noor se usmál a obezřetně, závit po závitu se spouštěl, zpomaluje zároveň spirálovou dráhu hvězdoletu. Zirda byla o trochu menší než Země a při oblétnutí v malé výšce nebylo třeba velké rychlosti. Astronomové a geolog porovnávali mapy planety s tím, co zaznamenaly přístroje Tantry. Pevniny si přesně zachovaly své dřívější obrysy, moře se poklidně blyštěla v rudém slunci. Svou podobu nezměnily ani horské hřebeny — jenom planeta mlčela.

Třicet pět hodin neopouštěli astronauti svá stanoviště v pozorovatelnách

Všechny údaje o složení atmosféry i záření rudého slunce přesně souhlasily s předešlými zprávami o této planetě. Erg Noor otevřel příručku o Zirdě a vyhledal sloupec, kde byly záznamy o její stratosféře. Ukázalo se, že ionizace je vyšší než obvykle. V Noorově hlavě začala dozrávat temná, zneklidňující domněnka.

Když letadlo opisovalo šestou otočku sestupné spirály, vystoupily zřetelně obrysy velkých měst. Ale ani teď nezachytily přijímače hvězdoletu žádný signál.

Niza Krit se dala vystřídat, aby něco pojedla a trochu si zdřímla. Zdálo se jí, že spala sotva několik minut. Hvězdolet neletěl nad noční polokoulí Zirdy rychleji než obyčejný pozemský spirolet. Dole se měla rozkládat města, továrny, přístavy. Ale ať lidé sebevíc pátrali mocnými optickými stereoteleskopy, tmu tmoucí neproblesklo ani světélko. Kosmický letoun rozrážel atmosféru a otřásající rachot musilo být slyšet na desítky kilometrů.

Uplynula hodina. Nezaplálo ani jediné světlo. Úmorné čekání bylo nesnesitelné. Noor zapnul poplašné sirény. Nad černou propastí se nesl hrozný řev a Pozemšťané doufali, že ve spojení s burácejícím vzduchem dolehne až k záhadně mlčícím obyvatelům Zirdy.

Záplava oslňujícího světla setřela zlověstnou tmu — Tantra vyplula na osvětlenou část planety. Dole se dále rozprostírala sametová čerň. Rychle zvětšené snímky ukázaly, že je to souvislý koberec květů, které se podobaly sametově černým mákům na Zemi. Sametové porosty se táhly na tisíce kilometrů místo lesů, křovin, rákosí i trávy. Z černého koberce vyčnívaly ulice měst jako žebry obrovských kostlivců a zrezavělé železné konstrukce připomínaly čerstvé rány. Nikde ani jediný živý tvor, nikde stromek, jen samé černé máky.

Tantra svrhla pumovou pozorovací stanici a znovu vplula do noci. Za šest hodin oznámil automat složení vzduchu, teplotu, tlak i ostatní podmínky na povrchu Zirdy. Kromě zvýšené radioaktivity byly všechny údaje o planetě normální.

„Otřesná tragédie,“ zamumlal přiškrceným hlasem biolog Eon Tal, když zapisoval poslední hlášení ze stanice. „Zničili sami sebe a celou svoji planetu!“

„Opravdu?“ zeptala se Niza a skrývala slzy, které se jí draly do očí. „To je strašné! Vždyť ionizace není vůbec tak silná.“

„Přešlo už hezkých pár let,“ odvětil suše biolog. Přesto, že byl mlád, jeho čerkeský obličej s orlím osem vypadal mužně. Teď se tvářil hrozivě: „Takový radioaktivní rozpad je nebezpečný právě tím, že se hromadí nepozorovaně. Celkové množství záření se mohlo po staletí zvětšovat kor za korem, jak nazýváme biodozy ozařování, a pak nejednou nastal kvalitativní skot! Degenerace, neplodnost, plus epidemie ze zhoubného záření… Nestává se to poprvé. Okruhu jsou známy podobné katastrofy…“

„Třeba tak zvaná Planeta fialového slunce,“ ozval se vzadu hlas Erga Noora.

„Tragické je,“ podotkl zasmušilý Pur Chiss, „že její podivné slunce zajišťovalo obyvatelům neobyčejně silný zdroj energie při svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí a při spektrální třídě A nula…“

„Kde je ta planeta?“ vyptával se biolog Eon Tal. „Není to ta, kterou se Rada chystá osídlit?“

„Právě ta. Na památku po ní dostal své jméno zmizelý Algrab.“

„Hvězda Algrab čili Delta Havrana!“ vykřikl biolog. „Ale k ní je příliš daleko!“

„Čtyřicet šest parseků. Sestrojujeme přece kosmické rakety pro stále větší vzdálenosti…“

Biolog pokývl hlavou a zabručel, že nebylo zrovna vhodné nazývat hvězdolet podle zaniklé planety.

„Ale hvězda nezanikla, dokonce i planeta je celá. Než uplyne sto let, osijeme ji a zalidníme,“ odpověděl přesvědčeně Erg Noor.

Rozhodl se pro obtížný manévr; chtěl rovnoběžkovou oběžnou dráhu kosmického letadla změnit na poledníkovou, podél osy Zirdiny rotace. Jak by se mohli vzdálit od planety, aniž se přesvědčili, že opravdu všichni zahynuli? Snad ti, kdo zůstali naživu, nemohou přivolat pomoc, protože mají zničené energetické stanice a poškozené přístroje?

Nebylo to poprvé, kdy Niza viděla Erga Noora za řídícím pultem při odpovědném manévru. S neproniknutelnou tváří a s rychlými, přesnými pohyby jí připadal jako legendární hrdina.

A znovu Tantra vykonala beznadějnou pouť kolem Zirdy, tentokrát od pólu k pólu. Tu a tam, zvláště v středních šířkách, se objevily rozsáhlé oblasti holé půdy. Tam visel ve vzduchu žlutý mrak, jímž prosvítaly gigantické zvlněné brázdy rudého písku, vířícího ve větru.

A dál se opět prostíraly smuteční sametové příkrovy černých máků, jediných rostlin, které odolaly radioaktivitě, nebo které jejím vlivem změnily své vlastnosti.

Všechno bylo jasné. Hledat v mrtvých rozvalinách anamezonové palivo, které tu na doporučení Velikého Okruhu připravili pro hosty z jiných světů — Zirda měla zatím jen planetolety, a ne hvězdolety — bylo nejen marné, nýbrž i nebezpečné. Tantra začala rozvíjet letovou spirálu opačným směrem, od planety. Na ionotrigerních neboli planetárních motorech dosáhla rychlosti sedmnácti kilometrů za vteřinu, které se užívalo při meziplanetárních letech, při vzlétnutích i přistáních — a opustila vymřelou planetu. Zamířila k neobydlené soustavě, označované jen smluvenou šifrou, kde už dříve shodili pumové majáky. Tam také měl čekat Algrab. Spustili anamezonové motory. Jejich obrovská síla zvýšila za dvaapadesát hodin rychlost hvězdoletu na obvyklých devět set miliónů kilometrů za hodinu. K místu setkání zbývalo patnáct měsíců cesty, čili jedenáct podle závislého času na raketě. Kromě dozorčí služby mohla se celá posádka pohroužit do spánku.

Ale ještě šest měsíců trvaly společné diskuse, výpočty a příprava hlášení pro Radu. Z informací o Zirdě vybrali zmínky o riskantních pokusech s částečně rozpadlými atomovými palivy. Našli i projevy, v nichž přední vědci vymřelé planety upozorňovali na příznaky škodlivého vlivu na život a trvali na tom, aby pokusy byly zastaveny. Před sto osmnácti lety rozeslal Veliký Okruh stručnou výstrahu, která by měla stačit lidem s vyspělým rozumem, ale vláda na Zirdě ji patrně nebrala vážně.

Bylo zřejmé, že Zirda se zničila nahromaděním škodlivé radioaktivity po mnoha neopatrných pokusech a po nepředloženém používání nebezpečných druhů jaderné energie.

Už dávno se záhada vysvětlila, dvakrát posádka mezihvězdného korábu vystřídala tříměsíční spánek stejně dlouhým normálním životem…

A teď už mnoho dnů a nocí opisuje Tantra kruhy kolem pochmurné planety a s každou hodinou ubývá naděje na setkání s Algrabem. Blíží se něco hrozného…

Erg Noor se zastavil na prahu a hleděl na zamyšlenou Nizu. Skloněná hlava se záplavou hustých vlasů se podobala nadýchnutému zlatému kvítku…Šelmovský chlapecký profil, trochu šikmo posazené oči, které se často mhouřily potlačovaných smíchem, ale teď byly doširoka rozevřené a s obavou i odhodláním hleděly vstříc neznámým událostem.

Děvčátko ani netuší, jak mu pomáhá její obětavá láska. I když dlouhá léta zkoušek zocelila jeho vůli a city, unavuje ho postavení velitele, který musí být připraven kdykoli převzít zodpovědnost za lidi, za raketu, za úspěch výpravy. Tam, na Zemi, dávno už neleží odpovědnost na jednotlivci. Otázky řeší celá skupina lidí, kteří práci provádějí. A stane-li se něco vážného, mohou se okamžitě poradit o nejsložitějších problémech. Zde však člověk radu nedostane, a velitelé hvězdoletů mají zvláštní práva. Bylo by to lehčí, kdyby taková odpovědnost rvala dva tři roky, a ne deset až patnáct let, což je průměrná doba kosmické výpravy!

3
{"b":"99504","o":1}