ЛитМир - Электронная Библиотека
A
A

Ve tmě jen slabě zářila obrazovka a zvenku sem skoro neslyšně zaléhal vytrvalý hukot moře. Kdesi v nepředstavitelné dálce vznikl hluboký tón, tak hustý, že se zdál skoro hmatatelný. Sílil, otřásal místností a rozechvíval srdce posluchačů, pak se zvýšil, a znenadání poklesl a roztříštil se na milión křištálových zlomků. V temném vzduchu zablikaly nepatrné oranžové jiskřičky. Bylo to jako úder prvobytného blesku, který před milióny věků po prvé na Zemi spojil jednoduché uhlíkové sloučeniny ve složitější molekuly, které se staly základem organické hmoty a života.

Vytryskla záplava vzrušených a neharmonických zvuků, jako tisícihlavý sbor vůle, stesku a zoufalství, mezi nimiž svítily a pohasínaly nachové a purpurové záblesky.

Pohyb krátkých ostrých tónů dostal kruhový směr a ve výši zakroužila mlhavá spirála šerého ohně. Vířivý sbor proťaly z čista jasna hrdé a zvučné tóny, plné cílevědomé síly.

Nezaostřenými, ohnivými obrysy prostoru pronikaly zřetelné čáry modrých ohnivých střel, jež letěly do bezedné černoty za okraj spirály a tonuly ve tmě hrůzy a mlčení.

Temnota a mlčení — tak skončila první část symfonie. Udivení posluchači nestačili pronést ani slovo, když hudba začala hrát znovu. Široké kaskády mocných tónů za doprovodu oslňujících světelných záblesků padaly dolů, klesaly, slábly a hasly v melancholickém rytmu modře zářících ohňů. Znovu cosi úzkého a přerývaného se zazmítalo v padajících kaskádách a modré ohně začaly opět rytmicky stoupat.

Otřesený Dar Veter postřehl, že modré tóny spějí stále ke spletitějším rytmům a formám a pomyslil si, že nebylo možno lépe zobrazit prvobytný zápas života s entropií… Stupně, můstky a filtry, zadržující příval energie, která dopadá na nízkou hladinu. „Ťuk, ťuk, ťuk! To jsou ony, první záchvěvy nejsložitější struktury hmoty!“

Modré střely se shlukly v chorovod geometrických figur, krystalických útvarů a mřížek, které se zamotávaly a proplétaly podle sestav mollových souzvuků, a ty se zas rozpadávaly a znovu spojovaly, až se znenadání rozplynuly v šedém soumraku.

Třetí část symfonie začala pravidelným sledem barevných tónů, v jejichž taktu se rozsvěcovaly i hasly modré lucerny a mizely v propasti nekonečna a času. Příliv hrozivě stoupajících basů narůstal, rytmus se zr3chloval a přecházel v úryvkovitou a zlověstnou melodii. Modré ohně vypadaly jako květy, které se ohýbají na tenkých stoncích. Smutně vadly pod závalem nízkých hřímaných tónů a uhasínaly v dálce. Ale řady.světýlek nebo luceren byly stále hustší a jejich stonky silnější. Vtom dva ohnivé pruhy narýsovaly cestu do nesmírné tmy, a do nekonečného vesmíru pluly zlaté, jásavé hlasy života, proteplujíce nepřívětivou lhostejnost pohybující se hmoty. Z temné dráhy se stala řeka a konečně veletok modrého plamene, kterým probleskovaly stále spletitější obrazce různobarevných světel.

Nejdokonalejší sestavy plynulých zakulacených čar i kulových ploch působily stejně krásně jako intenzívní mnohastupňové akordy, vystřídávané čím dál tím složitější jásavou melodií, která se rozeznívala stále silněji a silněji…

Daru Vetrovi se zatočila hlava, nedokázal už sledovat všechny odstíny světla i hudby a zachycoval jen celkové obrysy gigantického záměru. Oceán vysokých čistých tónů se vesele a mocně rozeplál modrou barvou. Tóny se neustále zvyšovaly a melodie začala zběsile vířit v podobě obrovské vzestupné spirály, až se odtrhla a vzlétla v oslepujícím ohnivém záblesku.

Symfonie skončila a Dar Veter pochopil, co mu chybělo po celé dlouhé měsíce. Potřeboval práci, která by byla blíže k vesmíru, k neúnavně se rozvíjející spirále lidského usilování o budoucnost. Z hudebního sálu se vydal přímo do hovorny a zavolal ústřední stanici pro rozmisťování práce v severní obytné oblasti. Mladý informátor poznal Dara Vetra a zaradoval se.

„Dnes ráno vás volali z Rady Astronautiky, ale nemohl jsem se dovolat. Hned vás spojím.“

Obrazovka zhasla, znovu zazářila a na ní se objevil nejstarší ze čtyř sekretářů Rady Mir Om. Tvářil se velmi vážně a Vetrovi připadal smutný.

„Stalo se velké neštěstí! Zahynula družice padesát sedm. Rada vás volá k nejtěžší práci. Posílám za vámi iontový planetolet. Bulte připraven!“

Dar Veter zůstal ohromeně stát před pohaslou obrazovkou.

KAPITOLA 8. Rudé vlny

Na širokém balkónu observatoře se volně proháněl vítr. Přinášel přes moře ze žhavé Afriky vůně květů, vyvolávající v srdci neklidné touhy. Mvena Mase přepadly pochyby a pořád nemohl najít klid, jaký by potřeboval v předvečer odpovědného pokusu. Ren Boz mu z Tibetu oznámil, že přestavba přístroje Kora Julla skončila. Čtyři pozorovatelé z družice 57 byli ochotni riskovat životy, jen aby podpořili pokus, jaký se na planetě už dávno neprováděl.

Ale experiment se dál bez povolení Rady, bez důkladného předběžného projednání všech možností, a to dodávalo celé záležitosti příchuť zbabělého tajnůstkářství, které bylo současným lidem cizí.

Veliký cíl, který si vytkli, ospravedlňuje snad podobný postup, avšak… bylo by třeba, aby duše byla úplně čistá! Vznikal tu odvěký lidský konflikt mezi cílem a prostředky k jeho dosažení. Zkušenost tisíce generací učí, že se musí přesně určit přechodová hranice, jak se to dělá repagulárním počtem při matematických problémech. Jak ale získat podobný počet v intuici a morálce…?

Afričana znepokojovala historie Beta Lona, který byl kdysi po celé Zemi známým matematikem. Před dvaatřiceti lety objevil, že některé příznaky posuvu ve vzájemném působení mohutných silových polí se dají vysvětlit existencí paralelních rozměrů. Učinil řadu zajímavých pokusů, při kterých nechal mizet předměty. Akademie Nejvyšších Znalostí našla v jeho teoriích chybu a vysvětlila pozorované jevy zásadně jinak. Bet Lon byl hlava s úžasným mozkem, který mu hypertrofoval na úkor morálky a omezování vlastních žádostí. Byl to silný, egoistický člověk, a rozhodl se, že bude v pokusech pokračovat se stejným zaměřením. Aby získal rozhodující důkazy, našel si mladé dobrovolníky, kteří byli ochotni k jakémukoli hrdinství, jen aby posloužili vědě. Lidé při pokusech Beta Lona mizeli stejně jako předměty, ale ani jeden se neozval z „onoho světa“ druhého rozměru, jak urputný matematik předpokládal. Když tak poslal do „nebytí“ — správněji řečeno, když zničil — dvanáct lidí, byl postaven před soud. Jelikož dokázal, jak pevně byl přesvědčen, že lidé putují živí v druhém prostoru a že jednal jen se souhlasem svých obětí, byl odsouzen jen do vyhnanství. Prožil deset let na Merkuru, a pak se uchýlil do samoty na Ostrově Zapomenutí. Mvenu Masovi se zdálo, že historie Beta Lona se podobá jeho vlastní. I Bet Lon tajně provedl zakázaný pokus, založený na motivech, které věda neuznávala. Ta podobnost se Mvenovi příliš nezamlouvala.

Pozítří je pravidelné vysíláni pro Okruh, a pak bude mít osm dnů volno — pro pokus.

Mven zaklonil hlavu. Hvězdy mu připadaly zvláště zářivé a blízké. Mnohé z nich znal podle pradávných názvů jako staré přátele. Copak nebyly člověku odvěkými druhy, kteří řídí jeho cesty, povznášejí myšlenky a podněcují jeho sny?

K severnímu horizontu se kloní slabá Polárka čili Gamma Cefea. V éře Rozděleného Světa byla v Malém Voze, ale okrajová část Galaxie se sluneční soustavou se otáčí směrem k Cefeu. Nahoře v Mléčné dráze se rozkládá Labuť, jedno z nejzajímavějších souhvězdí severního nebe. Protáhla už k jihu dlouhou šíji s překrásnou podvojnou hvězdou, kterou staří Arabové nazvali Albiero. Ve skutečnosti tam jsou hvězdy tři: podvojná Albiero I, a ohromná modrá hvězda Albiero II s velkou planetární soustavou. Je od nás téměř stejně daleko jako v ocase Labutě obrovitá bílá hvězda Deneb se svítivostí čtyř tisíc osmi set našich sluncí. Při minulém vysílání náš věrný přítel 61 v Labuti zachytil výstrahu z Albiera II, která došla skoro o čtyři sta let později, ale byla neobyčejné zajímavá. Znamenitý kosmický badatel, jehož jméno znělo v pozemské řeči jako Vlichch oz Ddiz, zahynul v souhvězdí Lyry při setkání s nejhroznějším nebezpečím vesmíru, s hvězdou Ooker. Pozemští vědci ji řadili do třídy E na počest největšího starověkého fyzika Einsteina, který předpověděl existenci podobných hvězd, i když se o tom pak vedly dlouhé spory, a byla dokonce stanovena konečná mez pro hmotu hvězdy, známá jako mez Čandrasekharova. Ale pravěký astrofyzik vycházel ve svých předpokladech jen z elementární mechaniky přitažlivosti a z obecné termodynamiky, a vůbec nevzal v úvahu složitou elektromagnetickou strukturu hvězdných obrů i veleobrů. A právě elektromagnetické síly podmiňovaly existenci hvězd typu E, které svými rozměry konkurovaly rudým obrům třídy M, avšak lišily se od nich velkou hmotou, která byla přibližně stejná jako hmota Slunce. Obrovská přitažlivá síla takové hvězdy zastavila vyzařování a nedovolila světlu, aby opustilo hvězdu a unikalo do prostoru. Takové nepředstavitelně velké tajemné masy existovaly v prostoru nekonečně dlouho a pohlcovaly ve svém nehybném oceánu všechno, co zachytila neodvratná chapadla jejich přitažlivosti. Staroindická náboženská mytologie nazývala období, kdy nejvyšší božstvo odpočívalo, „Brahmovými nocemi“, po nichž následovaly „dny“ či období tvoření. Ve skutečnosti se to podobalo dlouhodobému hromadění hmoty ve hvězdě, jejíž povrch se po čase rozzářil na sto tisíc stupňů, třebaže to nemělo žádný vztah k bohu. Konečně nastala ohromná erupce, která vrhala do prostoru nové hvězdy s novými planetami. Tak se kdysi odtrhla Krabí mlhovina, jejíž průměr dnes dosahuje padesáti bilionů kilometrů. Výbuch měl takovou sílu, jako by najednou explodoval kvadrilion ničivých vodíkových bomb z ÉRS.

41
{"b":"99504","o":1}