ЛитМир - Электронная Библиотека
A
A

Všichni vstali. Na obrazovce se pomalu střídaly vážné i veselé tváře sedmi lidí, kteří tvořili posádku Algrabu. Erg Noor každého z nich pojmenoval a cestovatelé naposled pozdravili mrtvého. Takový byl obyčej astronautů. Kosmická letadla, která odlétala společně, měla vždy kompletní soupravu fotografií všech členů výpravy. Zmizelé rakety mohly dlouho putovat vesmírem a jejich posádka mohla ještě dlouho žít. Ale to nemělo význam, protože rakety se nikdy nevracela. Hledat ji, přispět jí a pomoc, nebylo možné. Konstrukce strojů na hvězdoletech byly už tak dokonalé, že k lehkým závadám téměř nikdy nedocházelo nebo se daly snadno opravit. Vážnou poruchu na strojích se dosud nikdy ve vesmíru nepodařilo odstranit. A někdy ještě rakety stačily podat poslední zprávu jako Parus. Ale hlášení většinou nedošla svého cíle, neboť jen stěží se dala přesně zaměřit. Veliký Okruh během tisíciletého vysílání dovedl vypátrat přesné určení zprávy, mohl ji dokonce i modifikovat a vysílat z planety na planetu. Kosmická letadla se nalézala zpravidla v neprozkoumaných oblastech, kde se dal směr vysílání uhodnout jenom náhodou.

Mezi astronauty panovalo přesvědčení, že kromě jiného existují v kosmickém prostoru jakási neutrální pole čili nulové oblasti, v nich všechna záření i zprávy tonou jako kameny ve vodě. Ale astrofyzikové považovali dosud nulová pole za pustý výmysl kosmických cestovatelů, kteří mají sklon k nejpodivuhodnějším fantaziím.

Po smutném obřadu a krátké poradě zapojil Erg Noor anamezonové motory. Za dva dny a dvě noci motory zmlkly a hvězdolet se začal přibližovat k rodné planetě o jedenadvacet miliard kilometrů za dvacet čtyři hodiny. Ke Slunci zbývalo asi šest pozemských (nezávislých) roků cesty. V ústřední řídící kabině a laboratorní knihovně se plným tempem pracovalo na vypočítání a zaměřování nového kursu.

Bylo třeba proletět celých šest let a používat anamezonu jen k vyrovnávání kursu rakety. To znamenalo řídit hvězdolet tak, aby si udržel zrychlení. Všechny znepokojovala neprobádaná oblast 344+2U mezi Sluncem a Tantrou, která se nedala obejít; podél jejích okrajů až ke slunci se prostíraly zóny volných meteorů, a kromě toho by raketa při obratu ztrácela zrychlení.

Po dvou měsících byla vyčíslena čára letu a Tantra začala opisovat povlovnou křivku rovnoměrného napětí.

Velkolepý hvězdolet byl v naprostém pořádku, rychlost se držela ve stanovených mezích. Teď už ležely mezi kosmickým letounem a vlastí jen asi čtyři nezávislé roky cesty.

Erg Noor a Niza unaveni skončili službu a pohroužili se do dlouhého spánku, právě tak jako dva astronomové, geolog, biolog, lékař a čtyři inženýři. Službu nastoupila nová směna, zkušený astronavigátor Pel Lin, který prodělával druhou výpravu, astronomka Ingrid Ditra a k nim se dobrovolně připojil inženýr elektroniky Kej Ber. Ingrid se svolením Pela Lina odcházela často do knihovny vedle řídící kabiny. Psala se svým dávným přítelem Kej Berem monumentální symfonii „Zánik planety“, k níž ji inspirovala tragédie na Zirdě.

Když Pela Lina unavila melodie přístrojů a pozorování černých propastí vesmíru, usazoval za řídící pult Ingrid a sám se vášnivě zabýval luštěním tajemných nápisů z planety nejbližší hvězdné soustavy v Kentauru, kterou obyvatelé záhadně opustili. Pel věřil, že jeho nemožný podnik skončí úspěchem.

Ještě dvakrát se vystřídaly služby, hvězdolet se přiblížil k Zemi téměř na deset tisíc miliard kilometrů, a za celou dobu pracovaly anamezonové motory jen několik hodin.

Zakrátko měla skončit služba Pel Linovy skupiny, čtvrtá do chvíle, co Tantra odletěla z místa, kde marně očekávala Algrab.

Astronomka Ingrid Ditra skončila výpočty a obrátila se k Pel Linovi, který s melancholickým výrazem pozoroval ustavičné chvění rudých střelek na modře čárkované stupnici, kde se měřilo gravitační napětí. I nejzdatnější lidé podléhali v druhé polovině služby zpomaleným psychickým reakcím. Kosmické letadlo mělo automatické řízení a plulo celé měsíce a roky určeným směrem. Jakákoliv neobvyklá příhoda, která přesahovala schopnosti řídícího automatu, vedla obyčejně ke zkáze rakety, neboť ani lidé nezachránili situaci. Sebecvičenější lidský mozek nemohl reagovat s potřebnou rychlostí.

„Myslím, že jsem už dávno vletěli do neprozkoumané oblasti 344+2U. Náčelník zde chtěl držet službu sám,“ promluvila Ingrid k astronavigátorovi.

Pel Lin pohlédl na počítač dnů.

„Ještě dva dny, a pak se stejně střídáme. Zatím se nedá čekat nic pozoruhodného. Vytrváme až do konce služby?“

Ingrid souhlasně kývla. Z jídelních místností vyšel Kej Ber a zaujal své obvyklé místo v křesle vedle rovnováhových mechanismů. Pel Lin zívl a vstal.

„Zdřímnu si pár hodin,“ obrátil se k Ingrid.

Dívka poslušně přešla od svého stolu k řídícímu pultu.

Tantra bez pohnutí plula absolutní prázdnotou. Nesmírně citlivé přístroje Volla Choda neobjevily žádný, ani vzdálený meteor. Kurs hvězdoletu teď ležel trochu stranou od Slunce, přibližně půldruhého roku cesty. Prostor, který s zrcadlil na předních obrazovkách, byl neuvěřitelně černý a prázdný. Vypadalo to, jako by hvězdolet mířil přímo do srdce tmy. Jen z bočných teleskopů se zabodávaly do obrazovek světelné šípy nesčetných hvězd.

Astronomka pocítila ve všech nervech divný neklid. Vrátila se ke svým strojům a teleskopům, znovu a znovu kontrolovala jejich údaje a mapovala neznámou oblast. Všechno bylo v pořádku, a přitom Ingrid nemohla odtrhnout oči od zlověstné tmy před hvězdoletem. Kej Ber zpozoroval její neklid, dlouho poslouchal a pozorně zkoumal přístroje.

„Nic nevidím. Co se ti zdálo?“

„Sama nevím. Leká mě ta nezvyklá tma vpředu. Zdá se mi, že naše raketa letí rovnou to temné mlhoviny.“

„Tmavý mrak zde má být,“ potvrdil Kej Ber, „ale škrtneme jenom o jeho kraj. S tím jsme počítali. Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá rovnoměrně a slabě. Na cestě touto oblastí se musíme přiblížit k nějakému gravitačnímu centru. Není to stejné, je-li tmavé nebo svítící?“

„Máš pravdu,“ řekla Ingrid klidněji.

„Čeho se tedy bojíš? Letíme po stanoveném kursu dokonce rychleji, než jsme plánovali. Když se nic nezmění, doletíme na Tritóna i s naší nedostatečnou zásobou paliva.“

Ingrid zaplavila hřejivá radost při pouhé zmínce o Tritónu, který byl Neptunovou družicí a stanicí pro mezihvězdné rakety ve vnější oblasti sluneční soustavy. Přistát na Tritónu znamenalo vrátit se domů…

„Myslil jsem, že se budeme zabývat hudbou, ale Lin si šel odpočinout. Bude spát pět nebo šest hodin, a tak si zatím promyslím instrumentaci finále druhé části, víš, to místo, kde se nám stále nedaří integrální nástup bouře. Tohle…“ Kej zazpíval několik tónů. „Pam-pa-, dam-pa, ram-pa-pa“ — vtom jako by se ozvaly i stěny řídíci kabiny. Ingrid sebou trhla, ohlédla se, ale okamžitě pochopila: vzrostlo napětí v poli přitažlivosti a přístroj pro umělou gravitaci změnil melodii.

„Komická náhoda,“ rozesmála se trochu provinile.

„Vzrostla gravitace, jak se sluší na temný mrak. Teď můžeš být úplně klidná, a Lin ať si spí.“

S těmi slovy Kej Ber opustil řídící kabinu. V jasně osvětlené knihovně usedl za maličké elektronové violonpiano a ponořil se do práce. Uplynulo několik hodiny, kdy se otevřely hermetické dveře knihovny a objevila se Ingrid.

„Keji, prosím tě, probuď Lina!“

„Co se stalo?“

„Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá víc, než je podle výpočtů třeba.“

„A co vpředu?“

„Tma jako dřív!“ Ingrid zmizela.

Kej Ber probudil astronavigátora. Ten vyskočil a řítil se do řídící kabiny k přístrojům.

„Nic hrozného se neděje. Ale kde se vzalo takové pole přitažlivosti? Na tmavý mrak je příliš silné, a hvězdy tu nejsou…“

„Lin se zamyslil a stiskl budicí páku náčelníkovy kabiny, ještě chvíli přemýšlel a zapojil i kabinu Nizy Krit.

„Když se nic nepřihodí, tak nás prostě vystřídají,“ vysvětlil polekané Ingrid.

„A když se přihodí? Erg Noor se probudí až za pět hodin. Co máme dělat?“

6
{"b":"99504","o":1}