ЛитМир - Электронная Библиотека
A
A

„Teplota… přitažlivá síla… tlak… elektrické nasycení…“ opakoval asistent údaje přístrojů.

Po půl hodině se Grim Šar otočil k astronautům.

„Pojďme do sálu oddechu. Nedá se odhadnout, kdy zámotky ožijí. Má-li Eon pravdu, stane se to brzy. Služba nás upozorní.“

Institut Nervových Drah byl vybudován daleko od obytné zóny, na okraji chráněné stepi. Země na počátku léta byla suchá a dokořán otevřenými okny pronikal šelest větru i lehká vůně sežehlé trávy.

Tři vědečtí pracovníci se zabořili do pohodlných křesel a hleděli mlčky z oken přes košaté koruny stromů na modravý opar vzdáleného horizontu. Chvílemi někdo z nich přivíral unavené oči, ale čekání bylo příliš napjaté, aby se dalo zdřímnout. Tentokrát však osud nezkoušel trpělivost vědců dlouho. Neuplynuly ani tři hodiny, když se rozsvítila obrazovka přímého spojení. Dozorčí asistent se stěží ovládal.

„Víko se pohybuje!“

Všichni tři se mžikem ocitli v laboratoři.

„Uzavřete pevně rufolucitovou komoru, zkontrolujte neprodyšnost!“ nařídil Grim Šar. „Přeneste podmínky planety do komory.“

Nehlučné syčení mocných čerpadel, pohvizdování tlakového stabilizátoru — a uvnitř průzračné klece zavládla atmosféra černého světa.

„Zvyšte vlhkost a nasyceni elektřinou,“ pokračoval Grim Šar.

Ostrá vůně ozónu se rozlila po laboratoři.

Nic se nestalo. Vědec se zachmuřil, znovu přehlížel přístroje a uvažoval, co opominuli.

„Musí být tma!“ zazněl zčistajasna Ergův hlas. Eon Tal až poskočil.

„Jak jsem na to mohl zapomenout! Grime, vy jste nebyl na železné hvězdě, ale já…!“

„Polarizující rolety!“ řekl vědec místo odpovědi.

Světlo zhaslo. Laboratoř osvětlovala jen světla přístrojů. Asistenti stáhli přes pult závěs a všechno se ponořilo do tmy. Tu a tam se zaleskly body samozářících indikátorů.

Dech černé planety zavanul do tváří astronautů a oživil v paměti strašné i úchvatné dny těžkého boje.

Uběhlo pár minut mlčení, v němž bylo slyšet jen opatrné pohyby Eona Tala, který seřizoval obrazovku pro infračervené paprsky, s polarizujícím stínidlem, jež odráželo světlo.

Slabý zvuk, těžký úder, a z vodní nádrže uvnitř rufolucitové komory odpadlo víko. Zablikaly známé hnědé jiskřičky — to se chapadla černé příšery objevila nad okrajem nádrže. Netvor se nečekaným skokem vymrštil vzhůru, roztáhl se jako černá pokrývka přes celou plochu rufolucitové komory a narazil na průzračný strop. Po celém medúzině těle zasršely tisíce hnědých hvězdiček, černá pokrývka se kupolovitě vzdula, jako by ji zespodu nafoukl, a medúza soustředěným náporem chapadel se opřela do dna komory. I druhý netvor vylétl z nádrže jako černý přízrak, vzbuzuje bezděčnou hrůzu svými rychlými, neslyšnými pohyby. Ale zde, za silnými stěnami vyzkoušené komory a v kruhu přístrojů, řízených na dálku, byli zplozenci černé planety bezmocní.

Přístroje měřily, fotografovaly, definovaly a kreslily složité křivky, rozkládajíce ústrojí netvorů na nejrůznější fyzické, chemické i biologické ukazatele. Rozum člověka pak znovu sestavoval různé údaje, zmocňoval se vnitřního mechanismu neznámých zplozenců tmy a podroboval si je.

Každou hodinu, jež nepozorovaně prchla, Erg Noor věřil silněji ve vítězství.

Eon Tal byl stále veselejší, Grim Šar i jeho mladí asistenti čím dál tím živější.

Konečně přistoupil vědec k Ergovi.

„Můžete s klidným srdcem odejít. My zde zůstaneme do konce výzkumu. Bojím se rozsvítit, zde se černé medúzy nemají kam skrýt jako na vlastní planetě. Ale musí odpovědět na všechno, co chceme vědět.“

„A budete vědět?“

„Za tři nebo čtyři dny bude výzkum úplný pro úroveň našich znalostí. Ale už teď je možné představit si, jak působí ochromující ústrojí.“

„A vyléčí se Niza i Eon?“

„Ano.“

Teprve teď Erg Noor pocítil, jakou tíhu v sobě nosil od onoho černého dne — dne nebo noci…! To je přece stejné! Zaplavila ho divoká vlna radosti, že se musil přemáhat, aby Grima Šara nevyhodil do vzduchu; měl chuť malého vědce obejmout a třást jím. Erg se podivil sám sobě, ale za chvíli se uklidnil a byl opět soustředěný jako vždy.

„Vaše studium velmi prospěje příští výpravě v boji s medúzami a kříži.“

„Ovšem. Teď budeme nepřítele znát. Ale copak se uskuteční výprava do světa tmy a tíhy?“

„Nepochybuji o tom!“

Teplý den severního podzimu sotva začal.

Erg Noor šel bez obvyklé ráznosti, našlapuje bosýma nohama na měkkou trávu. Vpředu na kraji lesa proplétala se zelená stěna cedrů mezi opadanými kleny, které vypadaly jako sloupy řídkého šedého dýmu. Zde v rezervací člověk do přírody nezasahoval. Vlastní půvab spočíval právě v neuspořádaných porostech, v protichůdnosti příjemných i ostrých vůní.

Chladná říčka mu přehradila cestu. Erg se dal pěšinou. Slunce pronikalo zčeřenou, průzračnou vodu, takže připomínala vlnitou zlatou síť, vrženou na pestré oblázky u dna. Ve vodě plavaly nepatrné kousíčky mechu i vodních řas a pod nimi ubíhaly po dně modré stíny. Za říčkou se ve větru nakláněly veliké fialové zvonky. Pach vlhké louky a rudého podzimního listí sliboval člověku radost z práce, nebol v koutku duše se každému zahnízdila zkušenost prvobytného oráče.

Na větvi se usadila jasně žlutá žluva a spustila posměšný sebejistý křik.

Čisté nebe nad cedry se pokrylo záplavou stříbrných beránků. Erg Noor vstoupil do lesního šera, kde vonělo nahořklé cedrové jehličí a pryskyřice, přešel les a vystoupil na pahorek, utíraje si vlhkou nepokrytou hlavu. Přírodní háj kolem nervové kliniky nebyl široký a Erg brzy vyšel na cestu. Říčka plnila kaskádu bazénů z mléčného skla. Ze zátočiny vyběhlo několik mužů a žen v plavkách a uháněli po cestě mezi pestrými květy. Podzimní řeka jistě nebyla teplá, ale běžci se navzájem povzbuzovali smíchem a žerty, vrhli se do bazénu a ve veselém houfu odplouvali. V některém místním závodě nebo farmě nastala zřejmě doba odpočinku…

Ještě nikdy se mu rodná planeta nezdála tak nádherná, jemu, který prožil větší část svého života v těsném hvězdoletu. Erg překypoval vděčností ke všem lidem, k pozemské přírodě, ke všemu, co mělo podíl na záchraně jeho rusovlasé astronavigátorky, jeho Nizy! Dnes mu sama přišla naproti do zahrady! Po poradě s lékaři se rozhodli, že pojedou společně do polárního nervového sanatoria. Jakmile se podařilo rozetnout paralytický řetěz a odstranit trvalý útlum mozkové kůry, způsobený nábojem v chapadlech černého kříže, Niza byla docela zdravá. Bylo jen třeba vrátit jí bývalou energii po tak dlouhém kataleptickém spánku. Niza, živá, zdravá Niza! Erg měl dojem, že na to nikdy nebude moci pomyslit bez radostného zatrnutí v nitru.

Uviděl proti sobě ženskou postavu, která šla rychlým krokem od rozcestí. Poznal by ji mezi tisíci — byla to Veda Kong. Veda, na niž dříve tolik myslil, pokud nebylo jasné, že se jejich cesty rozcházejí. Erg Noor, zvyklý na diagramy počítačů, představil si v duchu oblouk vzlétající prudce k nebi to byl jeho cíl — a pak Vedinu životní cestu a práci, která byla na planetě a nořila se do hlubin její minulosti. Obě čáry se rozcházely a vzdalovaly daleko jedna od druhé.

Erga, který znal dopodrobna Vedinu tvář, překvapila její podoba s Nizou. Týž úzký obličej s očima daleko od sebe a s vysokým čelem, s dlouhým, rozčepýřeným obočím a něžným posměškem kolem velkých úst. Dokonce i nosy měly obě maličko zvednuté a měkce zaoblené, úplně jako sestry. Jenže Veda hleděla vždycky přímo a zamyšleně, zatím co Niza často pohazovala neústupnou hlavičkou v mladistvém zápalu.

„Prohlížíte si mě?“ divila se Veda.

Vztáhla k Ergovi obě ruce, a ten si je přitiskl ke tvářím. Veda sebou trhla a vyprostila dlaně. Astronaut se pousmál.

„Chtěl jsem poděkovat rukám, které pomáhaly uzdravit Nizu… Ano… Vím všechno! Byla nutná nepřetržitá služba a vy jste se zřekla zajímavé expedice. Dva měsíce…!“

„Nezřekla, ale zpozdila jsem se čekáním na Tantru. Stejně bylo pozdě, a pak, vaše Niza je kouzelná! Na první pohled jsme si téměř podobné, ale ona je pravou družkou pro přemožitele vesmíru a železných hvězd, je oddaná a zahleděná k nebi…“

63
{"b":"99504","o":1}