ЛитМир - Электронная Библиотека
A
A

Miiko i Veda bezděky podléhaly hypnotickému kouzlu jeskyně, která je obě skryla v černém lůně jako v hlubinách mrtvé minulosti, setřené časem a ožívající jen v přeludech. fantazie.

Sestupovaly rychle, přestože na podlaze průchodu ležela silná vrstva lepkavé hlíny. Občas musily přelézat balvany odpadlé se stěn a protahovat se škvírami mezi stropem a sutinami. Za půl hodiny Miiko s Vedou sestoupily o sto devadesát metrů a došly k hladké stěně, kde se opírali oba průzkumní smykací roboti. Stačil jediný záblesk světla, aby poznaly ve stěně masívní a hermeticky uzavřené dveře z nerezavějící oceli. Do středu byly zasazeny dva vypouklé kruhy s jakýmisi značkami, pozlacené šipky a páčky. Aby se zámek otevřel, musil se ze značek sestavit smluvený signál. Obě archeoložky znaly typy podobných mechanismů, ale ty pocházely z ranější epochy. Veda a Miiko se poradily a zkoumaly zámek. Podobal se značně vychytralým zařízením, jimiž lidé v minulosti chtěli chránit své poklady před „cizími“, neboť v éře Rozděleného Světa se lidé dělili na „vlastní“ a „cizí“. Stalo se nejednou, když se lidé pokoušeli podobné dveře otevřít, že chrlily třaskaviny, jedovaté plyny nebo oslepující záření, a nic netušící badatelé přicházeli o život.

Mechanismy ze stálých kovů nebo zvláštních plastických hmot ani během tisíciletí nepodléhaly zkáze a stálo to mnoho životů, než se archeologové naučili ocelové dveře zneškodňovat.

Bylo jasné, že se dveře musí otvírat zvláštními přístroji. To znamenalo vrátit se, ačkoli vědci stáli už na samém prahu hlavního tajemství jeskyně. Kdo mohl pochybovat, že za neprodyšně zavřenými dveřmi ukryli lidé dávných dob věci, které pokládali za nejdůležitější a nejcennější? Veda i Miiko zhasly lampy a nechaly svítit jen plynové koruny; pak usedly, aby si odpočinuly a najedly se.

„Co tam jen může být?“ vzdychla Miiko, nespouštějíc zraky ze dveří, které pableskovaly zlatými značkami. „Jako by se nám vysmívaly: nepustíme, nepovíme…!“

„A co se vám podařilo prosvítit z obsahu skříní ve druhém sále?“ zeptala se Veda, aby zahnala primitivní a zbytečnou zlost nad nečekanou překážkou.

„Nákresy strojů, knihy tištěné na kovových listech, a nikoli na papíru ze dřeva. Pak zřejmě svitky kinofilmů, nějaké zápisky, hvězdné a zeměpisné mapy.“

„V prvním sále jsou modely strojů, ve druhém technická dokumentace k nim, a ve třetím — jak to říci — vzácnosti epochy, kdy ještě existovaly peníze. To tedy odpovídá schematům.“

„A kde jsou vzácnosti v našem pojetí? Nejvyšší úspěchy duchovního rozvoje lidstva v oblasti vědy, umění, literatury?“ zvolala Miiko.

„Doufám, že jsou za dveřmi,“ klidně odpověděla Veda, „ale nebudu se divit, najdeme-li tam zbraně.“

„Co, co to je?“

„Výzbroj, prostředky k masovému a rychlému vyhlazování.“

Maličká Miiko se zamyslila, zesmutněla a tiše řekla:

„Ano, je to vlastně zákonité, zamyslíme-li se nad účelem této skrýše. Jsou tu ukryty před zkázou hlavní technické a materiální vymoženosti tehdejší západní civilizace. Ale co se pokládalo za hlavní, jestliže neexistoval společný názor celé planety, nebo aspoň národů oněch zemí? Cenu a důležitost věcí určovala v daném okamžiku vládnoucí skupina často nekompetentních lidí. Proto zde vůbec není to, co bylo opravdovým pokladem pro lidstvo, nýbrž věci, které ta či ona skupina lidí pokládala za nejcennější. Chtěli uchránit především stroje a možná i zbraně a nechápali, že civilizace narůstá historicky jako živý organismus.“

„Ano, narůstá hromaděním a zvládnutím pracovních zkušeností, vědění, techniky, materiálových zásob i nejčistších chemických látek a staveb. Zničená vyspělá civilizace se nedá obnovit bez velmi pevných slitin, vzácných kovů a strojů, které dokáží pracovat velmi produktivně a s nejjemnější tolerancí. Kdyby tohle bylo zničeno, odkud bychom vzali materiály a zkušenosti, jak bychom dokázali sestrojovat stále složitější kybernetické stroje, schopné uspokojit potřeby mnoha miliard lidí?“

„Stejně nemožný byl tehdy návrat k civilizaci beze strojů, jako byla třeba antická, o níž lidé kdysi snili.“

„Ovšem. Místo antické kultury by vypukl strašný hlad. Individualističtí snílkové nepochopili, že se historie nevrací!“

„Netvrdím kategoricky, že za dveřmi jsou zbraně,“ vrátila se Veda k hlavnímu tématu, „ale mluví pro to mnoho věcí. Jestliže budovatelé skrýše zaměňovali kulturu s civilizací, jak bylo v jejich době zvykem, a nechápali, že je nutné vychovávat a rozvíjet emoce člověka, pak pro ně nebyla životní nutností ani umělecká díla, ani literatura nebo věda, pokud nevyhovovala potřebám daného okamžiku. V těch dobách i vědu rozdělovali na užitečnou a neužitečnou a nepřemýšleli o její jednotě. Věda a umění se považovaly jen za příjemný, ale ne vždycky užitečný a nutný doprovod lidského života. Zde je schováno to nejdůležitější. A já mám na mysli zbraně, i když se to nám; dnešním lidem, zdá sebenaivnější a nesmyslnější.“

Veda zmlkla, s očima upřenýma na dveře.

„Možná, že je to docela jednoduchý sestavovací mechanismus, a otevřeme ho, když jej odposloucháme mikrofonem,“ řekla znenadání a přistoupila ke dveřím. „Troufnem si?“

Miiko se vrhla mezi dveře a přítelkyni.

„Ne, Vedo! Proč tak nesmyslně riskovat?“

„Zdá se mi, že jeskyně má namále. Odejdeme a nebudeme se už moci vrátit… Slyšíte?“

Do komory přede dveřmi zaléhal občas nejasný vzdálený šum. Přicházel hned zdola, hned shora.

Ale Miiko byla neoblomná. Stála zády ke dveřím, se široce rozpřaženýma rukama.

„Jestli jsou tam zbraně, Vedo! Jak by mohly být nechráněné… Ne, tohle jsou dveře zla, stejné jako mnoho jiných.“

Za dva dny dopravili do jeskyně přenosné přístroje. Odrážecí rentgenovou obrazovku k prohlídce mechanismu, ohniskový ultrafrekvenční zářič na rozrušení vnitřních spojů součástek. Ale k nasazení přístrojů už nedošlo.

Z nitra jeskyně se náhle ozvalo přerušované dunění. Země se mocně otřásla a lidé se instinktivně vrhli k východu. Hluk sílil a přecházel v dutý skřípot. Zřejmě všechna masa rozpukaných hornin se po dislokační čáře sesedala k úpatí pohoří.

„Všechno je ztraceno! Přišli jsme pozdě. Zachraňte se, rychle nahoru!“ zakřičela žalostně Veda a badatelé se úprkem pustili k automatickým vozíkům a řídili je ke vchodu do druhé jeskyně.

Chytili se za kabely robotů a namáhavě se drápali ze šachty. Rachot a otřesy kamenných stěn jim byly v patách, až konečně je dostihly… Ohlušující burácení… Vnitřní stěna druhé jeskyně se úplně zřítila a zavalila průchod do třetího sálu. Vzdušná vlna lidi doslova vyfoukla zároveň s prachem a štěrkem pod vysoké klenby prvního sálu. Archeologové se přitiskli k zemi a očekávali smrt.

Kotouče prachu, vrženého do jeskyně, se pomalu usazovaly. Prašnou clonou bylo vidět, že stalagmitové sloupce a výklenky zůstaly neporušené. V podzemí zavládlo zase dřívější mrtvé ticho.

Veda se vzpamatovala a vstala. Dva spolupracovníci ji podepřeli, ale netrpělivě se jim vymkla.

„Kde je Miiko?“

Její pomocnice se opírala o nízký stalagmit a pečlivě si stírala kamenný prach s krku, uší i vlasů.

„Skoro všechno přišlo nazmar,“ odpověděla na němou otázku. „Nepřístupné dveře zůstanou zavřené pod čtyřsetmetrovou vrstvou kamení. Třetí jeskyně je úplně zničená, ale druhá… druhá se dá ještě vykopat. Jsou v ní pro nás věci nejdůležitější, jako tady…“

„Je tomu tak…“ Veda si přejela jazykem vyprahlé rty. „Je to naše vina, jednali jsme příliš pomalu a obezřetně. Měli jsme zával předvídat.“

„Bezdůvodná předtucha. Ale není proč naříkat. Copak bychom mohli zpevňovat horské masívy kvůli domnělým pokladům za dveřmi? Zvláště jsou-li tam neužitečné zbraně!“

„A co když tam jsou umělecká díla neocenitelné lidské tvořivosti? Ne, mohli jsme jednat rychleji!“

Miiko pokrčila rameny a vedla sklíčenou Vedu vstříc nádheře slunečného dne, vstříc radosti z čisté vody a k elektrické sprše, která konejšila zármutek.

Mven Mas po svém zvyku přecházel sem a tam po místnosti, kterou mu přidělili v horním poschodí Domu Historie v indickém sektoru severního obytného pásma. Přestěhoval se sem teprve před dvěma dny, když skončil práci v Domě Historie amerického sektoru.

69
{"b":"99504","o":1}
ЛитМир: бестселлеры месяца
Психотерапия в комиксах
Сидзэн. Искусство жить и наслаждаться
Александра
Дневник чужих грехов
Академия оборотней: нестандартные. Книга 3
Кари Мора
Случайный дракон
Финансист
Убийство Командора. Книга 2. Ускользающая метафора