ЛитМир - Электронная Библиотека
A
A

Planetolet Barion při svém třináctém letu mezi stavbou družice a Zemí dopravil Dara Vetra do Arizonské stepi, která zůstala pustá, i když se změnilo podnebí, neboť se v půdě nahromadila radioaktivita. Na úsvitu objevu jaderné energie v ÉRS se tu prováděla řada pokusů a zkoušek nového způsobu techniky. Až dosud zůstala step zamořená zplodinami radioaktivního rozpadu, které jsou sice příliš slabé, aby mohly škodit člověku, ale dost silné, aby znemožnily růst stromů a keřů.

Dar Veter se opájel nejen kouzlem Země s modrou oblohou a ve svatebních šatech z bílých, nadýchaných obláčků, ale i prašnou půdou, řídkou a ostrou trávou.

Jaké štěstí, jít pevným krokem po Zemi pod zlatým Sluncem a nastavovat tvář suchému a svěžímu větru! Jen ten, kdo žil na hranici kosmických propastí, může pochopit všechnu krásu naší planety, již naši nerozumní předkové kdysi nazvali „slzavým údolím“!

Grom Orm budovatele nezdržoval, neboť sám také chtěl vyprovodit hvězdolet.

Oba přistáli na El Chomře v den odletu výpravy.

Už ze vzduchu Dar Veter zpozoroval na matné, ocelově šedé rovině dvě obrovská zrcadla. Pravé bylo téměř kulaté, levé mělo tvar dlouhé, vzadu zaostřené elipsy. Byly to stopy po nedávném odpálení raket osmatřicáté výpravy.

Z kruhu vzletěl Tintažel, mířící k hrozné hvězdě T, naložený objemnými a složitými přístroji pro úspěšné obléhání spirálového disku z hlubin vesmíru. Elipsa byla stopou po Aelle, která se zvedala povlovněji a odletěla s velkou skupinou vědců odhalit proměny hmoty na bílém trpaslíku trojité hvězdy Omikron 2 Eridana. Tam, kde energie motorů udeřila do země, změnila se kamenitá půda do hloubky půldruhého metru v popel, který zalili pojivým roztokem, aby ho vítr neroznesl. Zbývalo jen přenést hrazení ze starých startovacích ploch. To se stane, až odletí Labuť.

A tu je Labuť, v litinově šedém tepelném obalu, který shoří při probíjení atmošféry. Dále už raketa poletí v zářivém plášti, jenž odráží všechny druhy radiace. Ale její nádheru neuvidí nikdo kromě astronomických robotů, sledujících let kosmického korábu. Automaty předají lidem fotografii zářícího bodu. Zpět na Zem se raketa vrátí plná spálenin, šrámů a děr od nárazů drobných meteorů. Ale z lidí kolem už nikdo Labuť neuvidí, protože nikdo nebude žít ještě stodvaasedmdesát let, než se expedice vrátí. Sto šedesát osm roků trvá cesta, čtyři roky výzkumy na planetách, ale pro cestovatele to bude asi osmdesát roků.

Dar Veter při svém zaměstnání se nedočká ani příletu Labutě na planety zelené hvězdy. Jako v uplynulých dnech Dar se nadchl pro smělou myšlenku Rena Boze a Mvena Mase. Ať se jejich pokus nezdařil, ať otázka, dotýkající se samých základů vesmíru, zdaleka ještě není rozřešená, ať se třeba ukáže klamnou fantazií! Tito ztřeštěnci jsou velikány tvůrčí myšlenky lidstva, neboť i zavržením jejich teorie či pokusu lidské vědění ohromně postoupí!

Zamyšlený Dar málem klopýtl o značku na hranici zóny bezpečnosti, otočil se a zpozoroval u podstavce samohybné televizní věže známou čilou postavu. Byl to Ren Boz. Čechraje si nepoddajné vlasy a mhouře oči, zamířil k Darovi. Spleť jemných, skoro neviditelných jizev změnila fyzikovu tvář a zkrabatila ji do trpitelských vrásek.

„Těší mne, že vás vidím zdravého, Rene!“

„Já zas velmi nutně potřebuji vás!“

Ren vztáhl k Darovi malé ruce, poseté pihami jako dřív.

„Co tu děláte tak dlouho před odletem?“

„Vyprovázel jsem Aellu, protože nutně potřebuji údaje o gravitaci tak těžké hvězdy. Když jsem se dozvěděl, že se tu objevíte, zůstal jsem…“

Dar Veter mlčel a čekal na vysvětlení.

„Tak vy se na žádost Junije Anta vracíte na observatoř kosmických stanic?“

Dar kývl.

„Ant v poslední době zapsal několik nerozšifrovaných příjmů přes Okruh…“

„Každý měsíc se koná poslech zpráv mimo obvyklou dobu informací. A okamžik zapojení stanic se posunuje o dvě pozemské hodiny. Za rok zkouška obsáhne den a noc, za osm let celou stotisícinu galaktické vteřiny. Tak se zaplňují mezery v poslechu vesmíru. Za poslední pololetí osmiletého cyklu se začaly objevovat zprávy, které přicházejí nesporně z ohromných dálek a kterým nerozumíme.“

„Takové zprávy mě velice zajímají a prosím, abych vám mohl při nich pomáhat.“

„Raději budu pomáhat já vám. Zápisy automatických pamětí prohlédneme společně.“

„I Mven Mas?“

„Ovšem!“

„Vetře, to je skvělé! Cítím se po tom nešťastném pokusu velmi špatně — jsem tolik vinen před Radou…! Ale s vámi je mi lehko, přestože taky jste členem Rady i bývalým vedoucím a nedoporučoval jste pokus…“

„Mven Mas je také členem Rady.“

Fyzik si na cosi vzpomněl, trochu se zamyslil a tiše se rozesmál.

„Mven Mas — ten… umí vycítit mé myšlenky a snaží se je uskutečnit.“

„A není v tom uskutečňování vaše chyba?“

Ren posmutněl a převedl řeč jinam:

„Veda Kong sem také přijede?“

„Ano, čekám ji. Představte si, že div nezahynula při průzkumu jeskyně, kde bylo skladiště starobylé techniky a kde se objevily uzavřené ocelové dveře.“

„Nic jsem neslyšel.“

„Pravda, zapomněl jsem, že nemáte tak hluboký zájem o historii jako Mven Mas. Celá planeta jedná o tom, co může být za dveřmi. Milióny dobrovolníků se nabízejí na vykopávky. Veda se rozhodla, že předá otázku do Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti.“

„Evda Nal sem nepřijede?“

„Ne, nemůže!“

„Mnoha lidem to bude líto. Veda má Evdu velmi ráda a Čara je jí úplně oddána. Pamatujete se na Čaru?“

„To je ta… jako pardál…?“

Dar Veter pozvedl ruce v žertovné hrůze.

„Vy jste mi znalec ženské krásy'. Ostatně, opakuji vytrvale chybu lidí z minulosti, kteří se vůbec nevyznali v zákonech psychofyziologie a dědičnosti. Vždycky mám sklon představovat si, že druzí myslí a cítí jako já.“

„Evda,“ řekl Ren Boz, který se nepřipojil k sebepokání, „bude sledovat odlet jako všichni lidé na planetě.“

Fyzik ukázal na řady vysokých třínožek s kamerami pro bílý, infračervený a ultrafialový příjem, rozestavěných do půlkruhu kolem hvězdoletu. Různé skupiny paprsků spektra způsobovaly, že barevný obraz dýchal opravdovým teplem a životem, stejně jako diafragmy se svrchními alikvotními tóny odstraňovaly kovový přízvuk v hlasové reprodukci.

Dar Veter pohlédl k severu, odkud se namáhavě plazily automatické elektrobusy přeplněné lidmi. Z prvního vozu vyskočila Veda Kong a utíkala, zaplétajíc se do trávy. Vrhla se v běhu Daru Vetrovi na hruď, takže její dlouhé spuštěné copy mu přeletěly přes záda.

Dar ji zlehka odsunul a zahleděl se do milované tváře, jíž nezvyklý účes dodával odstín novoty.“

„Hrála jsem ve filmu pro děti severní královnu z dob Temna, a sotva jsem se stačila převléknout,“ vysvětlovala trochu uzardělá. „Na účes mi nezbyl čas.“

Dar Veter si ji představil v dlouhých přiléhavých šatech z brokátu, ve zlaté koruně s modrými drahokamy a s popelavými copy pod kolena, s odvážným pohledem šedých očí a radostně se usmál.

„Měla jsi na hlavě korunu?“

„Měla, takovouhle,“ a Veda naznačila prstem ve vzduchu obrysy širokého kruhu se zubatými okraji v podobě trojlístku.

„Uvidím to?“

„Ještě dneska. Požádám je, aby ti film ukázali.“

Dar se chtěl zeptat, kdo jsou tajemní „oni“, ale Veda už zdravila vážného fyzika. Ren se naivně a srdečně usmál.

„Kdepak jsou hrdinové Achernaru?“ pohlédl na prázdnou plochu kolem hvězdoletu.

„Tam!“ Veda ukázala na budovu v podobě stanu z desek zeleného mléčného skla a se stříbřitě průsvitnými žebry vnějších nosníků; byl to hlavní sál kosmického letiště.

„Tak pojďme.“

„My… jsme zbyteční…“ řekla Veda tvrdě. „Přijímají od Země pozdrav na rozloučenou. Pojďme k Labuti.“

Muži se podrobili.

Kráčejíc vedle Vetra, Veda se tichounce zeptala:

„Nevypadám hrozně v tom starodávném účesu? Mohla bych…“

„Není třeba. Je to kouzelný kontrast s moderními šaty — copy delší než sukně. Nech to tak!“

„Poslouchám, můj Dare!“ šeptla Veda magická slova, při kterých se mu rozbušilo srdce a bledé tváře mírně zčervenalý.

71
{"b":"99504","o":1}
ЛитМир: бестселлеры месяца
Доктор Кто против Криккитян
Чума теней
Держитесь, маги, я иду!
Scrum без ошибок
Элементарная социология. Введение в историю дисциплины
Гиппократ не рад. Путеводитель в мире медицинских исследований
Время Темных охотников
Думай медленно… Решай быстро
Думай и богатей: золотые правила успеха